Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Arabská kaligrafie

16. 1. 2009

V současné době se můžeme setkat s velkým množstvím mýtů týkajícím se arabského světa a kultury. Jedním těchto omylů je také zákaz zobrazování živých bytostí, což „logicky“ vede k ornamentálnímu dekoru.  O tomto zákazu však není v Koránu jediná zmínka, avšak se o ní můžeme dočíst v mnoha evropských učebnicích. Arabští umělci měli a doposud mají velkou zálibu v ornamentálním dekoru a smysl pro barvu a barevné vyjádření.[1] Abychom tedy mohli pochopit toto umění, je zapotřebí se nejprve věnovat vzniku a vývoji arabského písma.

 

Nejstarší osídlení Arabského poloostrova je podle archeologických výzkumů datováno přibližně do roku 3000 př. n. l., avšak nejstarší písemné zmínky o Arabech pocházejí až z doby vlády Salmanassara III., kdy tento panovník nechal zaznamenat vojenské tažení proti království Hama.[2] První arabský nápis pochází až z roku 250 n. l. Tento nápis, Ummu al-Žimál, objevený v Harránu v Sýrii vykazuje jihoarabský typ písma, který převzal grafickou výbavu z aramejštiny.

 

Počátkem 7. stol. n. l. byl tento typ definitivně vytlačen typem severoarabským, který je odvozen od nabatejského písma.[3] Bylo také přidáno šest hlásek, které jihoarabský typ neužíval, a to: ث (t), خ (ch), ذ (d), ض (d.), ظ (z.) a غ (ğ).[4] Nejstarší dochovaný nápis severoarabského typu pochází z roku 328 n. l. a byl nalezen v jižní Sýrii na hrobě Imru’u al-Qaise Bin ‘Umara z Numery. Mezi další příklady tohoto písma můžeme zařadit např. trojjazyčný (řečtina, aramejština a arabština) nápis Zabad, který byl objeven jižně od Allepa roku 512 n. l., nebo nápis Harrán z roku 568 n. l.[5]

 

Nástupem islámu se postavení arabštiny změnilo. Stala se nosným prvkem Koránu s čímž také souvisel i rozvoj kaligrafie. V této době se objevily tečky (psány červeným inkoustem), kvůli usnadnění čtení textu. Např. slovo ٮٮ se mohlo číst více způsoby, a to buď jako „dům“ بيت nebo jako „dívka“ (بنت). Dnes arabská abeceda obsahuje patnáct písmen s tečkami, jimiž jsou: ب (b), ت (t), ث (t), ج (ž), خ (ch), ذ (d), ز (z), ش (š), ض (d.), ظ (z.), غ (ğ), ف (f), ق (q), ن (n) a ي (j). Aby nedocházelo k nedorozumění při čtení Koránu, byl také zaveden systém samohlásek, zaznamenávaný čárkou pod nebo nad souhlásku. První vokalizaci textu byla provedena kaligrafem Abú al-Aswad ad-Du’alím (605-688 n. l.).[6]

 

V současné době arabštinou hovoří více než 300 mil. lidí a jako liturgický jazyk ji využívá téměř 1/5 světové populace. Toto obrovské číslo má za následek velké množství dialektů, používaných v soukromém  a polooficiálním styku, které jsou rozdělovány podle geografických oblastí:

· severní Afrika (ألمغرب)

· Egypt a Súdán (ألنيل وادي)

· syrsko-palestinská oblast (الخصيب ألهلال)

· Arabský poloostrov (نجد و ألحجاز)

· Irák (ٲلنهرين بين ما بلاد)

Kromě toho také existují slangy arabského dialektu, kterým je například maltština (psaná latinkou).[7]

 Moderní spisová arabština obsahuje 28 souhlásek, tři dlouhé a také tři krátké samohlásky, ty se však v běžných textech nepíší. V arabské abecedě je obsaženo velké množství symbolů, z nichž některé uvádí Charif Bahbouh ve své knize Půvab arabské kaligrafie.

· ج  (ž) velbloud

· د  (d) tlustá žena

· ش (š) býk

· ت (t) kráva

· م (m) víno

Díky této reprezentaci symbolů mnohdy kaligraf ani neočekává, že budeme text číst, stačí uvědomění si jeho přítomnosti, spojené s vírou a úctou.[8] Délku písma je možné horizontálně měnit tak, aby působilo plynule a esteticky. Hlava písma je však neměnná.

 

Arabská kaligrafie má svá geometrická pravidla, která určují vzájemné poměry a proporce mezi písmeny, a je založena na tzv. pěti zásadách:

1. Pevné držení pera – kaligraf přidržuje pomocí palce a ukazováku pero (arab. qalam) na prostředníku. Ruka má být pevná, avšak lehká a pohyblivá.

2. Správně seříznutá špička – dobré seříznutí qalamu je doslova umění a podle doktora Bahbouha má být jako jazyk uprostřed s rozštěpem… doručuje se, aby jazyk pera byl dlouhý jako článek palce nebo nehet. Pero může být řezané i nakoso.[9] K výrobě se užívalo rákosu wásití z Iráku nebo ámurí či misrí z Egypta, ale také kovu či kamene (rydla, dláta). Postupem času začala převládat výroba qalamu z týkového dřeva nebo větve datlovníku.

3. Dobrá kvalita papíru – první arabská továrna na výrobu papíru vznikla v Samarqandu po jeho dobytí v roce 751 n. l. Poté byly zakládány papírny v Bagdádu, Maroku, Andalusii atd.

4. Lesk tuše – nejčastěji používanou barvou je černá, kterou si kaligraf musel umět vyrobit. V hliněné nádobě se pálila vlna z břicha ovcí, saze z vlny se pak kamenem rozemleli na prach, přidala se voda a arabská guma a směs se zahřívala, čímž byla získána základní hmota. Podle potřeby se pak vždy kousek rozpustil ve vodě a dle stupně zředění se namíchala barva černá, nebo tmavě hnědá.[10] V menší míře byly používány barvy zlatá, stříbrná, zelená atd. jejichž výroba však byla tajena.

5. Ovládání dechu při práci – v textech se téměř vždy promítají duševní stavy kaligrafa.[11]

 

Kromě dobře seříznutého pera, kvalitního papíru a lesklého inkoustu potřebuje kaligraf i mnoho dalších pomůcek, např. krabičku na pera, skleněnou nebo keramickou nádobku na tuš, kousek látky, na kterou pera odkládá, hadr na otírání a také tvrdý kámen sloužící jako brousek.[12]

 

Poté, co jsme se seznámili s vývojem arabského písemnictví a pěti zásadami kaligrafie, se můžeme věnovat jednotlivým druhům písma. Mezi nejstarší druhy písem patří písmo kúfické, které vzniklo modifikací starého syrského písma. Kúfické písmo bylo použito nejen pro sepsání Koránu, ale také pro výzdobu mešit a mincí. Nevyšší rozmach tohoto písma byl od 9. do konce 12. stol. a mezi nejvýznamnější kaligrafy tohoto období patří např. Qutba al-Muharrir, Chálid Bin al-Hajjáž nebo Málik Bin Dinár. Je tvořeno rovnými linkami a v raných formách bez užití teček a vokalizace. V běžné korespondenci se pro svoji grafickou náročnost neužívalo.[13]

 

 Podle mnohých filologů vytvořil Al-Hasan al-Basrí[14] z kúfického písma v 7. stol. n. l. písmo at-tult (třetina), které se vyznačuje zásadou, podle níž klesá každé písmeno o třetinu. Toto písmo je v kaligrafii hodně oblíbené a používá se v mešitách, pro text Koránu nebo na obalech knih. Můžeme se s ním však setkat i na vlajce Saúdské Arábie.[15]

 

 Dalším písmem, které vzniklo z kúfického písma, bylo an-nasch. To se vyznačuje krátkými vodorovnými a dlouhými, téměř rovnými, čarami vedoucími pod a nad linkou. Největší popularity se mu dostalo v 10. stol., kdy jej mnohokrát zdokonalil Ibn Muqla Abú Alí Muhammad.[16] Spolu s písmem at-tult je v současnosti hojně využíváno pro tisk knih a novin.[17]

 

Ad-díwání, další ozdobné písmo, vzniklo z an-nasch koncem 15. stol. v Osmanské říši, kde sloužilo pro administrativní účely. Toto písmo, vytvořené Ibrahimem Munifem, je velmi zdobné a špatně se čte. Společně s ním vznikla at-tuğra jako oficiální forma podpisu sultána.[18]

 

 Společně s těmito velmi zdobnými druhy písma je důležité zmínit  i písmo, které se používá např. pro opisování knih, ar-ruqa. Pochází z písma at-tult a an-nasch, avšak je přesnější a kulatější.[19] Mezi nevýznamnější kaligrafy, kteří jej používali patří např. Hamdulláh Mustafá al-Amásí.[20] Kromě těchto vyjmenovaných písem však existují i další druhy, které se mezi sebou mohou kombinovat.

 

 Závěrem této práce bych použil jeden citát: „Písmo přežije svého tvůrce, i když je již pohřben pod zemí.“[21]

 

 

 

 

 

 

 

Použitá literatura

 

Bibliografie:

  • Bahbouh, Charif (2002): Půvab arabské kaligrafie. Praha: Dar Ibn Rushd.
  • Fleissig, Jiří; Bahbouh, Charif (2003): Základy moderní spisovné arabštiny I. Praha: Dar Ibn Rushd.
  • Fleissig, Jiří; Bahbouh, Charif (1995): Základy moderní spisovné arabštiny II. Praha: Dar Ibn Rushd.

 

Internetové zdroje:

 



[1] Bahbouh, Ch., 2002, str. 12

[2] Tamtéž, str. 7

[3] Tento typ písma však zcela nevymizel. Rozšířil se přes Rudé moře do Etiopie, kde se z něj vyvinula etiopština, která je zde dodnes využívána. Etiopské písmo však na rozdíl od písma jihoarabského zaznamenává samohlásky přidáním čárek. Více na internetových stránkách http://www.lingvistika.mysteria.cz/abeceda.htm.

[4] Bahbouh, Ch., 2002, str. 25

[5] Bahbouh, Ch., 2002, str. 17-18

[6] Tamtéž, str. 27, 35-36

[7] Fleissig, J. a Bahbouh, Ch., 2003, str. 7

[8] Bahbouh, Ch., 2002, str. 35

[9] Tamtéž, str. 45

[10] Bahbouh, Ch., 2002, str. 37

[11] Více o pěti zásadách kaligrafie: Bahbouh, Ch., 2002, str. 36-38, 44-47.

[12] Bahbouh, Ch., 2002, str. 47

[13] Více o kúfickém písmu na http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Kufic nebo Bahbouh, Ch., 2002, str. 39.

[14] „Al-Basrí al-Hasan الحسن البصري; narodil se v Medíně roku 642 za vlády druhého chaláty, zemřel v roce 728 v Basře, psal v kúfí, tult a nachsí, přepisoval Korány.“ Bahbouh, Ch, 2002, str. 52.

[15] Více o písmu at-tult na http://www.islamicart.com/main/calligraphy/styles/thuluth.html nebo Bahbouh, Ch., 2002, str. 41-42.

[16] „Ibn Muqla Abú Alí Muhammad محمد علي ابو مقلة ابن ; kaligraf, ministr, spisovatel. Narodil se r. 889 v Bagdádu, zemřel v roce 945… Svým písmem napsal dva exempláře Koránu. Je rovněž autorem knihy o arabské kaligrafii a jejím umění. Je považován za autora několika význačných kurziv jako tult, naschí, rachání, muhaqqaq aj. Rozdíly mezi písmy jsou poměrně jemné, přesto je velmi lehce rozeznáme.“ Bahbouh, Ch., 2002, str. 49.

[17] Více o písmu an-nasch na http://members.tripod.com/~theone01/Calligraphy/naskh.htm nebo Bahbouh, Ch., 2002, str. 42.

[18] Více o těchto druzích na http://www.islamicart.com/main/calligraphy/styles/thuluth.html nebo Bahbouh, Ch., 2002, str. 43.

[19] Více o písmu ar-ruqa na http://www.islamicart.com/main/calligraphy/styles/riqa.html nebo Bahbouh, Ch., 2002, str. 42.

[20] „Hamdulláh Mustafá al-Amásí اﻷماسي مصطفى حمد ; narodil se v roce 1429, pochází z Buchary, zemřel (1539) v Istanbulu; přepsal 47 Koránů a vyzdobil písmem několik mešit.“ Bahbouh, Ch., 2002, str. 51

[21] Citováno z učebnice Základy moderní spisovné arabštiny: Bahbouh, Ch., 2002, str. 202.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zmatený text

(karel, 1. 11. 2013 19:02)

Píšete, že v islámu není zakázáno zobrazovat osoby a zvířata. To je odvážné a samozřejmě mylné tvrzení, jak dokládá historie islámu. Očekával bych, že v dalším textu své tvrzení nějak vysvětlíte, místo toho se věnujete popisu arabštiny. Proč?