Svátky
Hlavní židovské svátky jsou:
- poutní svátky - Pesach, Šavuot, Sukkot.
- velké svátky - Roš ha-šana, Jom Kippur
- polosvátky - Posvěcení chrámů, Purim, Hodeš (začátek měsíce)
- dny smutku a postní dny - Den smutku
- národní svátky - Den nezávislosti, Den Jeruzaléma.
Pesach
Východ z Egypta a darování Tory představují dva rozhodující momenty, které dodnes formují naše chápání „židovství“ - jeho nacionální (pesach, východ z Egypta) a náboženský rozměr (šavuot, darování Tory). Maca (nekynutý chléb) se stala symbolem svátku pesach. Sedm (mimo Izrael osm) dní se jí pouze nekynuté potraviny (chámec).
Macesy (nekynutý chléb) připomínají východ z Egypta, který se udál v takovém spěchu, že nebyl ani čas nechat těsto vykynout. Urychlený odchod z Egypta odráží hlubokou víru vycházejících. Víru ve šťastný konec jejich putování pouští, do které vstoupili vedeni Mojžíšem. Maces ovšem také symbolizuje prostotu a pokoru.
Na pesach nejenže se nesmí chámec jíst, nesmí se ho ani vlastnit! Proto se snažíme staré zásoby kynutých věcí před pesachem dojíst. Zbytek musíme prodat nebo zničit. 13. nisanu večer se hledá v již uklizených domech chámec (bdikat chamec). Se svíčkou v ruce se pátrá ve všech spárách a zákoutích bytu tak, jako se má propátrat zákoutí svých niter a zbavit je případné nadutosti. Nalezený chámec se pečlivě uloží a ráno spálí.
S východem hvězd předvečer svátku pesach se hledá v domovech chámec, 14. nisanu se prvorození postí, tzv. půst prvorozených na památku jejich záchrany při desáté egyptské ráně. Patnáctého začíná vlastní svátek. První dva dny (v Izraeli první den) se pořádá slavností sederové večeře. Poslední dva dny jsou spojeny s rozdělením Rákosového moře a jeho přechodem. Čtyři dny mezi velkými svátky nazýváme tak jako v případě sukot – chol hamoed.
pesachové dny:
14. nisan
| 15. nisan
| 16. nisan
| 17. nisan
| 18. nisan
| 19. nisan
| 20. nisan
| 21. nisan
| 22. nisan
|
bdikat chamec
| jom tov seder
| jom tov seder
| chol hamoed
| chol hamoed
| chol hamoed
| chol hamoed
| jom tov
| jom tov
|
První dva dny (v Izraeli první den) svátku pesach jsou pořádány slavnostní večeře. Tyto večeře označujeme jako „sederové večeře“, protože slovo seder znamená „řád“ a tato večeře má svůj po staletí ustálený průběh. Scénář večera je v tradiční formě zapsán v knize, které říkáme hagada (vyprávění). Hlavním smyslem sederu je vyprávět dětem o východu z Egypta, připomenout si události dávné historie a poučit se z nich pro současnost.
Čtrnáct částí sederové večeře:
kadeš | posvěcení | požehnání svátečního dne nad pohárem vína, první pohár |
urchac
| umytí rukou | z připravené nádoby, bez požehnání |
karpas | zelenina | kořenovou zeleninu (např. celer) namočíme ve slané vodě a sníme |
jachac | rozdělení | rozlomíme prostřední maces a jednu půlku schováme na závěr večeře |
magid | vyprávění | čtení vlastního příběhu hagady |
rochca | mytí rukou | z připravené nádoby si umyjeme ruce s požehnáním |
moci | požehnání před jídlem | nad dvěma celými macesy říkáme příslušné požehnání |
maca | maces | sníme první maces |
maror | hořké byliny | jíme hořké byliny, připomínku těžkého otroctví |
korech | sendvič | do macesu vložíme hořké byliny a sladký charoset |
šulchan orech | hostina | sváteční jídlo, začínáme vařeným vajíčkem, neměla by chybět polévka s macesovými knedlíčky |
cafun
| zákusek | jíme schovanou půlku rozlomeného macesu |
barech
| požehnání po jídle | požehnání po jídle se vsuvkami pro sváteční den |
halel-nirca
| závěr | závěrečné modlitby a písně |
Večer začíná, jako každý svátek a šabat, zapálením svíček. Následuje (opět jako na každý svátek a šabat) kiduš - požehnání svátečního dne nad pohárem vína. Na rozdíl od ostatních svátků nezačíná v této chvíli nosit hospodyně jídlo na stůl, ale začíná se číst text hagady, nejmladší účastník u stolu se ptá otce předepsané otázky, postupně se odkrývá příběh o zotročení a osvobození, příběh o egyptských ranách, o oběti pesachového beránka, o přeskočení židovských domů v Egyptě a záchraně prvorozených, o průchodu Rákosovým mořem a darování Tory.
Na šabat, který připadá na svátek pesach, se čte kromě oddílu Tory i kniha Píseň písní (šir haširim). Podle židovské tradice je tato píseň alegorickým vyjádřením vztahu Izraele k Bohu, kteří jsou v knize zastoupeni milencem a milenkou. Velkou zásluhu o uchování této knihy má rabi Akiva.
Na znamení svobody se při sederové večeři nakláníme na levou stranu, opíráme se o opěradla a o polštáře. Takový byl totiž dávný zvyk – svobodní lidé jídávali na lehátkách, opírali se o levý loket a jedli pouze pravou rukou. Takto jíme macesy a pijeme víno. Jen hořké byliny jíme vzpřímeně.
21. nisan - poslední den svátku pesach (mimo Izrael poslední dva dny) – je připomínán přechod přes Rákosové moře. 21. nisan je mimochodem dnem, kdy uložila zoufalá Mojžíšova matka svého syna do košíku a pustila ho po řece Nil vstříc osudu. O osmdesát let později se před prchajícími otroky rozevřelo moře a zachránilo je před pronásledovateli včele s Faraónem. Tento den bylo potvrzeno osvobození Židů z egyptského otroctví.
Šavuot
6. sivan (a mimo Izrael i 7. sivan) slavíme biblický poutní svátek šavuot jako oslavu darování Tory. Na připomínku zemědělského svátku, pšeničných žní, je zvykem vyzdobovat synagogy zelení. V liturgii svátečního dne má významné místo čtení Desatera příkazů z Tory a připomenutí příběhu prababičky krále Davida Rút, který se odehrál v době pšeničných žní. Na šavuot se také připadá výročí úmrtí krále Davida.
Mezi nejznámější šavuotové zvyky, kromě již uvedené zelené výzdoby synagog, patří celonoční studium Tory. Tím se nejen připravuje na ranní „přijetí Tory“, ale zároveň i napravuje pochybení Mojžíšova pokolení. Dalším rozšířeným zvykem je příprava mléčných pokrmů a medových koláčků. Mléko a med jsou často uváděny v souvislosti s Torou. Král Šalamoun píše v Šir haširim: „Mléko a med je pod tvým jazykem.“
Podle midraše byl celý svět stvořen s podmínkou, že Izrael 6. sivanu přijme na Sinaji Toru. Proto se v první kapitole Tory píše: „…a byl večer a bylo ráno ten den šestý.“ Šestý den měsíce sivan, kdy se rozhodne, bude-li svět uchován nebo se vrátí do stavu pusta a prázdna jako před začátkem stvoření. Podle jiného výkladu nabízel Bůh nejdříve Toru jiným národům. Jišmael, syn Abraháma a služebné Hagar, odmítl, protože se nechtěl vzdát krádeží, Ezau se odmítl vzdát zabíjení a Lotovi potomci si nedokázali představit svůj život bez smilstva. Jen Izrael nabídku neodmítl. Naopak. Přijal Toru bez výhrad se slovy: Naase venišma (Budeme tak konat a budeme se učit.).ˇ
Sukkot
Sukot (svátek stánků) je podzimní biblický poutní svátek, který začíná 15. tišri, trvá sedm dní a přímo přechází do svátku šmini aceret (osmý den shromáždění).
Ačkoliv trvá svátek sukot celý týden, ne všechny dny slavíme stejným způsobem. První den svátku (mimo Izrael i druhý den) nazýváme jom tov, ostatní dny jsou chol hamoed (všední dny svátku). Jom tov se svým charakterem podobá šabatu. Sedmý den svátku si v průběhu historie vysloužil vlastní jméno - hošana raba (velká „hošana“), zůstává ale všedním dnem svátku.
Svátek sukot nám připomíná východ z Egypta. V Toře se píše, že první den odešli Židé z města Ramses a utábořili se v místě jménem Sukot. Do dnešních dní si stavbou sukot (chýší) připomínají odhodlání zotročeného národa opustit jistoty otroctví v bohaté zemi a vydat se do nejistoty pouště za svobodou. Na sedm dní opouštějí Židé jistotu pevných domovů a přesouvají se do provizoria chýší, v nichž jí a za teplých nocí i spíme.
Ačkoliv svátek sukot, tak jako jarní svátek pesach, souvisí s východem z Egypta, slaví se až na podzim. Je totiž také spojen s návratem „mračen Boží slávy“, která obklopovala židovský tábor při jeho putování pouští. Tato mračna se po hříchu zlatého telete ztratila a vrátila se až po Dni smíření, po jom kipur, desátého tišri.
Svátek sukot je také spojen se slavnostmi dožínek, s radostí z ukončeného zemědělského roku, kdy je veškerá úroda již uložena v sýpkách. Proto se také o sukot říká, že jsou zman simchatenu (časem naší radosti).
Roš ha-šana
Nový rok, 1. a 2. tišri, je spojen s několika významnými událostmi, které určují jeho ráz. Ač to Tora nikde výslovně neuvádí, tradice uvádí první tišri jako datum stvoření člověka, což můžeme chápat jako vrchol sedmidenního tvůrčího procesu. Proto je roš hašana dobou výročního účtování všeho stvořeného, dnem soudu. Tento den se, o mnoho set let později, narodil praotec Abrahám. I jeho vnuk Jákob se narodil na roš hašana. Nový rok byl dnem, kdy byly v průběhu dějin vyslyšeny do té doby bezdětné ženy, Sára, Ráchel a Chana. Ráchelin prvorozený syn Josef, uvězněný v egyptském žaláři byl právě prvního tišri osvobozen a předstoupil před faraóna. Na roš hašana se vymanili Židé z otrocké práce v Egyptě, což byl první krok k celkovému osvobození. Od roš hašana do pesachu proběhlo deset egyptských ran. Po zničení prvního chrámu, když se s Ezrou Písařem vrátila z Babylónie část exulantů zpět do Izraele, došlo na roš hašana na chrámové hoře k velkému shromáždění lidí, kteří zahájili stavbu nového chrámu.
Z důvodů nejistoty určení Nového měsíce, který je v tomto případě zároveň i Novým rokem, je roš hašana jediným biblickým svátkem, který i v Izraeli trvá dva dny. Když Hilel II. zaváděl pevný kalendář, stanovil pravidla tak, aby 1. tišri nikdy nepřipadl na neděli, středu a pátek.
Celý měsíc elul je ve znamení příprav na dva veliké svátky - roš hašana a jom kipur. Velikou moc má zvuk šofaru (beraní roh). Rabíni ustanovili zvyk troubit na šofar každé ráno měsíce elul, abychom si blížící se svátek uvědomili. Poslední týden před roš hašana se Židé v synagoze se společně modlí „omluvy“ - slichot.
Den soudu. Takto nazývá svátek roš hašana rabínská tradice. Podle ní jsou tento den otevřeny tři knihy - osoby zcela spravedlivé jsou zapsány do knihy života, velcí hříšníci do knihy smrti a všichni ostatní do knihy „prostředních“, kde mají až do jom kipur možnost napravit se a zvrátit osud. Přes den je zvykem studovat Toru, ani odpolední spánek po svátečním obědě není vítán.
Jom Kippur
Deset dní mezi roš hašana a jom kipur (Den smíření) nazýváme dny pokání. V této době mezi dvěma vysokými biblickými svátky je dbáno ve zvýšené míře na pečlivost plnění příkazů, je prodluožen čas věnovaný dennímu studiu Tory, ranní omluvné modlitby „slichot“, ve kterých se za odpuštění, mnozí se mají ve zvyku postit. Ve svém okolí vyhledáváme přátele i nepřátele a snažíme se je odprosit za vše, co jsme jim v uplynulém roce provedli. Talmud na mnohých místech vypráví o velikosti těch, kteří uměli odpouštět. Naopak člověk, který je upřímně prošen o odpuštění a prosbu nepřijme, je chápán jako veliký hříšník.
Erev jom kipur - předvečer svátku jom kipur má výjimečný ráz. Protože věřící čeká přísný celodenní půst, je zvykem vydatně jíst. Dopoledne má své tradiční místo ryba. Přes den se ještě na poslední chvíli snažíme usmířit se svým okolím. Mnozí mají zvyk provádět tzv. kaparot, při kterých symbolicky převádějí hříchy na bílého kohouta, ze kterého je odpoledne připraven pokrm pro chudé spoluobčany. Cedaka (dobročinnost) je totiž uváděna jako způsob, kterým lze napravit mnohé hříchy. Dnes dává většina lidí přednost kaparot ve formě bankovek, které se vkládají do pokladniček v synagogách pro potřebné. S blížícím se večerem se muži chystají do mikve (rituální lázně), aby ještě včas stihli být doma na poslední, „oddělující“ hostinu. Ještě před západem slunce se dojídá a odchází do synagogy, ve které se na jom kipur shromažďuje celá obec.
10. tišri - jom kipur - je pro mnohé nejvýznamnější den v židovském kalendáři. Tento den odpustil Bůh Izraeli zhotovení zlatého telete, tento den se Abrahám obřezal a uzavřel tak smlouvu s Bohem. V synagogách se vyznávají hříchy. Mnozí jsou odění do bílých šatů představujících pohřební rubáš. Bílá barva ale také představuje velekněžský šat a barvu čistoty. Někteří stojí po celý den, aby zdůraznili, že na jom kipur jsou podobni stále stojícím andělům. Říká se, že 364 dní nás ovládá zlý pud. Jen jeden den nad námi nemá sílu – na jom kipur.
Pětkrát se nořil velekněz v Jeruzalémě do očistné lázně, pět částí má jomkipurová modlitba, pět je knih Mojžíšových a pět smyslů nás neustále svádí k hříchu. Oproti nim je na jom kipur pět zákazů (nejíme a nepijeme, nekoupeme se, nekrémujeme se a nepoužíváme kosmetiku, zdržujeme se sexu, na znamení pokory nenosíme koženou obuv). Malé děti se na jom kipur nepostí, ty větší (starší devíti let) se pomalu učí vydržet nejíst několik hodin, aby po dosažení náboženské dospělosti (u dívek ve 12ti, u chlapců ve 13ti letech) byly připraveny na přísný půst. Pro všechny ostatní je jom kipur celodenním půstem.
Hazkarat nešamot - vzpomínka na zemřelé se koná na jom kipur dopoledne. Podobné vzpomínky jsou součástí liturgie i na ostatní biblické svátky, na jom kipur však jsou nejdůležitější, protože v tento den i jménem zemřelých prosíme za odpuštění hříchů. Člověk vážně nemocný může na jom kipur jíst a pít, ale jen v nezbytně nutné míře. To proto, že záchrana života je nejvyšším příkazem, pro který můžeme a musíme porušit šabat nebo dokonce i jom kipur. Z tohoto důvodu je jom kipur i mimo Izrael omezen na jeden jediný den, ač logicky by měl být jako každý biblický svátek zdvojený.
Chanuka
Od 25. kislevu do 2. tevetu se slaví osmidenní historický svátek chanuka (zasvěcení). Svátek chanuka, známý jako svátek světel, je oslavou makabejského vítězství nad helenizovanými Syřany.
Za vlády Seleukovců s nástupem krále Antiocha IV. k moci začalo období násilné helenizace a útokům proti židovskému náboženství. Jeruzalémský chrám byl znesvěcen a jeho poklady byly uloupeny. Řekové pozabíjeli mnoho nevinných lidí a uvalili na Židy těžké daně. Antiochus nechal v chrámu postavit Diovu sochu a nutil Židy, aby se jí klaněli. Zakázal dodržovat šabat a provádět obřízku. Nakonec se sám nechal prohlásit bohem a říkal si "Antiochus Epifanes" (Božský Antiochus). V Modiim, vesnici nedaleko Jeruzaléma, se vojákům postavil na odpor kněz Matitjahu z Chašmonejského rodu. Spolu se svými pěti syny zaútočil na vojenskou posádku, několik vojáků zabil, zničil modlu a poté prchl do hor, kde začal shromažďovat povstalecké síly. Židovská armáda den ode dne rostla, jejím velitelem se stal Matitjahův syn - Jehuda Makabi. Za noci vyráželi Židé proti syrským jednotkám a s ránem mizeli v horách. Ačkoli jich bylo jen šest tisíc, porazili armádu čtyřiceti sedmi tisíc Syřanů. Antiochus vyslal proti Makabejcům další, ještě větší armádu. V bitvě u Bejt Cur však Židé šťastně zvítězili. Zahájili vojenské tažení na Jeruzalém, osvobodili město, dobyli chrám a vyházeli z něj modly. Když chtěli zapálit světla menory (sedmiramenný svícen), zjistili, že zbyl jen jeden džbánek olivového oleje označený pečetí velekněze. Takové množství ovšem stačí jen na jediný den a příprava dalšího oleje trvá osm dní. Přesto Makabejci lampy menory naplnili, zapálili knoty a chrám znovuzasvětili. Olej však nevyhořel a vydržel po celých osm dní, dokud nebyl k dispozici nový olivový olej. Rok nato vyhlásili rabíni osmidenní svátek chanuka, oslavu vítězství nad náboženskou perzekucí.
Zapalování osmiramenného svícnu je nejznámějším chanukovým předpisem. Chanukia má osm ramen pro osm svíček v jedné řadě a jedno rameno oddělené pro pomocnou svíci zvanou šamaš (sluha). Zajímavý je způsob zapalování - první den se zapálí jedna svíčka, druhý den dvě a tak dále, až osmý den hoří všech osm svíček. Svíčky chanukie se nezapalují zapalovačem, ale pomocí šamaše. Před zapálením svíček je svícen umístěn na dobře viditelné místo, aby byl „dále šířen chanukový zázrak do světa.“ Tam, kde je to možné, je chanukia u vchodu do domu či u branky na dvůr. Není-li to možné, je umístěn svícen do okna nebo u dveřím bytu. Většinou se používáme parafínové svíčky, kdo ale má tu možnost, měl by si koupit chanukii s osmi lampičkami, které naplní, tak jako menoru v chrámu, olivovým olejem.
Kromě již uvedeného zapalování chanukie se ke svátku světel pojí sevivon (dreidl, káča), na kterém jsou napsána čtyři hebrejská písmenka - nun, gimel, hej, šin - znamenající větu: „Nes gadol haja šam.“ (Zázrak velký byl tam). Lidová tvořivost však písmenům přiřkla jiný význam. S dreidlem se točí při chanukové „hazardní“ hře. Do banku vloží každý z hráčů desetník a postupně točí dreidlem. Komu padne nun, má smůlu. O svůj vklad přišel a hraje další. Padne-li gimel, bere hráč celý ban. Hej znamená, půlku banku a šin vyzývá k opakování pokusu.
Chanuka má i svá typická jídla - sufganiot (koblihy) a levivot (bramboráky). Obě jídla, jak vám maminky potvrdí, vyžadují mnoho oleje a olej přeci patří k chanukovému příběhu.
Existuje mnoho příběhů pojících se k svátku chanuka. Znáte ten o Chaně, dceři velekněze, která dala podnět ke vzpouře proti utlačovatelům, když odmítla být po vůli syrskému vojevůdci? Chytrá Judita, podle jiného příběhu, zase se lstí vstoupila do stanu syrského generála a nabídla mu velmi slaný sýr. Generál dostal žízeň, Judita ho opila vínem a zneškodnila. Když Syřané viděli, že jsou bez generála, vzdali se a uprchli ze země. Smutnější je příběh o jiné Chaně, matce sedmi synů, které jí postupně ubili řečtí vojáci jen proto, že chlapci nechtěli přestoupit příkazy Tóry. Dodnes ženy, po dobu kdy hoří chanukové svíčky, nepracují, aby si připomněly památku těchto statečných žen.
Purim
Purim slavíme 14. adaru, jako připomínku záchrany Židů žijících v Perské říši v době krátce po zničení prvního jeruzalémského chrámu Babylóňany.
Babylóňané se dlouho neradovali z vítězství a kořisti, která jim připadla po roce 586 př. n. l., kdy zničili prvním jeruzalémský chrám a rozvrátili židovské království Davidovy dynastie. Padesát let po dobytí Jeruzaléma jejich vlastní říše padla do rukou Peršanům. Do této doby, do prostředí exulantů z Jeruzaléma, je situován známý purimový příběh.
Svitek knihy Ester začíná své vyprávění na hostině uspořádané na oslavu perského krále Achašveroše (pravděpodobně perský král Cambyses - vládl 530 - 522 př. n. l.). Král Achašveroš vládl nad 127 zeměmi známého světa a všechny své ministry, vojevůdce, velvyslance a guvernéry pozval do hlavního města Šušan (dnešní Susa) na mnohadenní oslavy. Značně posilněn vínem přikázal přivést svou ženu Vašti v Evině rouše, aby se každý mohl přesvědčit, že královna je skutečná krasavice. Vašti pochopitelně odmítla a na rozkaz krále byla vyhnána z paláce. Hosté odjeli, palác se vylidnil a král Achašveroš si uvědomil, že bez královny se mu těžko žije. Rozeslal posly po celé své říši, aby vypátrali tu nejkrásnější dívku v zemi a přivedli mu ji za manželku. V té době v žil v Šušanu židovský exulant jménem Mordechaj s krásnou neteří Ester. Po určitých peripetiích se Ester stala perskou královnou. Na strýčkovu radu však zatajila králi, k jakému národu patří. V paláci se čas od času objevili zrádci, kteří usilovali o králův život. I v našem příběhu se dva takoví objevili - Bigtan a Tereš. Mordechaj však jejich spiknutí odhalil a oznámil králi. Tím se dobře zapsal jako věrný králův služebník. Po čase se Achašverošovým prvním ministrem stal Haman. Haman toužil po moci, po majetku, ale hlavně: Haman nenáviděl Židy. Považoval je za pátou kolonu, vnitřního nepřítele, nebezpečný národ, který se nechce asimilovat a vůbec představuje to nejhorší. Nenáviděl Mordechaje, který se mu odmítal klanět jako lidskému bohu a - začal spřádat plány. Po čase pro ně získal i králův souhlas. Se svými stoupenci vylosoval vhodný den - 13. adar. Ten den se chtěl pod záštitou královského výnosu jednou provždy zbavit nenáviděných Židů (pur=los, proto purim). O jeho plánech se však dozvěděl Mordechaj. Královna Ester ve chvílích nejtěžších uspořádala ve svých komnatách hostinu, a když krále dostatečně posilnila vínem, prozradila mu tajemství svého původu a prosila jménem svého národa o pomoc. Král vyslyšel její prosby a proradného Hamana a jeho nejbližší dal pověsit na šibenici. 13. adar se sice zbytky Hamanových jednotek ještě pokusily o organizovaný pogrom na Židy, ten však byl odražen a jeho aktéři pochytáni a po právu odsouzeni. Poté Židé v celé Persii oddechli a oslavili své zachránění. Pouze v hlavní městě Šušanu, kde bylo Hamanových stoupenců nejvíce, probíhaly potyčky ještě i 14. adaru. Na připomínku purimových událostí a záchrany ze smrtelného nebezpečí slaví Židé dodnes svátek purim.
Nejznámějším purimovým zvykem je vždy dlouho očekávaný karneval, který často začíná již v synagoze při večerním čtení svitku. Děti, ale i dospělí, se oblékají do kostýmů a nasazují si často bizardní masky. Nikdo při zmínce Hamanova jména nezapomene zadupat nohama nebo zabouchat rukou do stolu, aby „vymazal hříšníkovo jméno“, děti točí řehtačkami. Na purimovém karnevalu by neměl chybět purimšpil, „divadelní“ hra, někdy pojatá jako tradiční purimový příběh, jindy jako veselá parodie současných poměrů. V některých obcích bývá ustaven „purim-rebe“ - dětský rabín a vůbec všude vládne uvolněná, radostná atmosféra.
Mezi další purimové zvyky patří pečení a pojídání oznej Haman, doslova Hamanových uší (trojhranných koláčků s povidlovou, makovou nebo datlovou náplní). Hamanovy uši mají připomenout starý perský zvyk uříznout těm nejtěžším zločincům uši. Hamanovy kapsy jsou zase symbolem úplatků, které Haman bral a dával. Děti dostávají finanční dárky - purimgeld.
Národní svátky
Se vznikem státu Izrael a s jeho nedávnou historií se pojí další dva významné dny - Jom Haacmaut a Jom Jerušalajim. Jom Haacmaut (Den Nezávislosti) připomíná vznik novodobého státu Izrael v roce 1948, kdy 14. květen připadl na 5. ijara. Předvečer svátku, 4. ijara, je Den vzpomínek na vojáky izraelské armády, kteří padli v válkách za nezávislost Izraele. 28. ijara slavíme na památku 7. června 1967 Jom Jerušalajim (Den Jeruzaléma). Tento bylo v šestidenní válce znovudobyto jeruzalémské Staré Město, Židům umožněn přístup ke Zdi nářků a došlo ke znovusjednocení města.
Komentáře
Přehled komentářů
jsou tu drobne chyby a nedostatky - prosim opravit ci doplnit. toda raba
errata
(Lara, 12. 11. 2007 12:26)